Pravěké výšinné sídliště V Obůrkách v Praze­‑Vinoři

KAM s Vojtěchem Kašparem za památkami donedávna ukrytými v zemi
Pravěké výšinné sídliště V Obůrkách v Praze­‑Vinoři

Do Vinoře na severovýchodním okraji Prahy jsme se již vydali v květnovém čísle Pražského přehledu v roce 2024 za poznáním významného raně středověkého hradiště situovaného na jižním okraji této malebné příměstské vesnice. Dnes se zaměříme na další významnou lokalitu situovanou na východní okraj obce a obtékanou meandrem Vinořského potoka, kterou je skalnaté návrší zvané V Obůrkách ohryzané prakticky ze všech stran novověkými lomy.

Dodnes výrazná ostrožna obtékaná Vinořským potokem je bohužel na západní a severozápadní straně z velké části zničena lomy na zdejší kvalitní pískovec či pískovnami na jejím severním i jižním okraji. Na severu, západu i jihu byla chráněna strmými svahy údolí potoka, přístupová cesta tedy vedla od východu, kde na sídelní areál navazovala otevřená krajina.
Na lokalitu se dnes dostaneme ze zastávky autobusu Vinořský hřbitov a dále ulicí V Obůrkách mezi rybníky Malá a Velká Obůrka a ulicí V Podskalí. Po celou cestu můžeme sledovat stěny pískovcových lomů, které z původní ostrožky postupně ukusovaly další a další skalní bloky. Těžce poškozená lokalita je dnes již naštěstí zapsána na seznamu kulturních památek a její postupná likvidace byla prozatím zastavena.
Výrazná úzká vyvýšenina situovaná východně od historického jádra obce byla osídlena již na počátku 5. tisíciletí př. n. l. ve středním neolitu (mladší doba kamenná) v období kultury s vypíchanou keramikou, což dokládají kamenné i kostěné nástroje a ozdobné předměty z tohoto období. Doklady sídlištních aktivit (fragmenty keramických nádob i broušená a štípaná industrie) pocházejí rovněž z pozdní doby kamenné (starší eneolit; 3 800 až 3 400 př. n. l.), avšak nejvýznamnější zachycenou komponentou bylo nepochybně výšinné sídliště věteřovské kultury ze závěru starší doby bronzové a přelomu starší a střední doby bronzové (okolo 1 800 až 1 600 př. n. l.).
Jeho částečnou podobu a rozsah známe díky archeologickým výzkumům. První objekt byl dokumentován Ladislavem Hájkem již v roce 1936 na jižní straně návrší v tehdejší Bělohříbkově pískovně. Jednalo se o nepravidelnou jámu s ohništěm, která překvapivě obsahovala velké množství fragmentů keramických nádob, částí celých nádob a hliněné zvířecí sošky. S postupující těžbou se objevovaly další doklady pravěkých sídelních aktivit. V roce 1955 byly na severních svazích v místě pískoven dokumentovány dva sídlištní objekty kultury s vypíchanou keramikou a následně byla v šedesátých letech 20. století, především pod vedením archeoložky Marie Zápotocké, prozkoumána značná část doposud neodtěžené plochy návrší s pozoruhodným výsledkem.
V závěru starší doby bronzové totiž bylo výšinné sídliště věteřovské kultury na východní otevřené straně opevněno obloukovitým hrotitým příkopem se šikmými stěnami o šířce přibližně 2,5 metru a hloubce 1,5 metru. Vnitřní stranu příkopu lemovala řada kůlových jam, které mohou být pozůstatkem dřevěné palisády. Opevněná plocha sídliště s nadmořskou výškou okolo 250 m n. m. dosahovala rozlohy jednoho hektaru a údolí potoka převyšovala o cca 15 až 20 metrů. Ve vlastní areálu potom byla prozkoumána nadzemní obytná stavba s kůlovou konstrukcí a větší množství zahloubených objektů – sídlištní jam, mezi nimiž nejzajímavější byly hlubší jámy s rozšířeným dnem, které sloužily jako zásobnice k ukládání potravin. Každodenní život na opevněném výšinném sídlišti potom dokládají početné nálezy kamenných drtidel na obilí, kamenné podložky, štípané kamenné nástroje, hliněná závaží tkalcovských stavů, zvířecí kosti a velké množství fragmentů keramických nádob.
Pro úplnost musíme doplnit, že ostrožna byla osídlena i ve starší době železné (800 až 400 př. n. l.), jelikož v roce 1952 došlo v pískovcovém lomu k odkryvu jámy obsahující halštatskou keramiku bylanské kultury a z povrchových prospekcí a sběrů pocházejí rovněž nálezy z doby římské. Právě nedávno provedené povrchové prospekce naznačují možnosti, že lokalita sevřená zátočinou Vinořského potoka mohla pokračovat východním směrem do otevřené krajiny.

Mgr. Vojtěch Kašpar, Archaia Praha, z.ú.